Peking dlouhé roky tvrdil, že jeho cílem je stabilita Korejského poloostrova a jeho denuklearizace. Ve skutečnosti byla stabilita vždy důležitější než odstranění severokorejských jaderných zbraní. Nyní však Čína od druhé části této politiky stále otevřeněji ustupuje. Důvodem je především rostoucí spojenectví Kim Čong-una s Vladimirem Putinem. Peking nechce přenechat Severní Koreu Rusku a je ochoten za udržení svého vlivu zaplatit i vyšší mírou tolerance vůči severokorejskému jadernému arzenálu. Výsledkem ale nemusí být poslušnější Kim. Naopak může být mnohem odvážnější.
Čínský prezident Si Ťin-pching učinil strategickou volbu. V době, kdy se vztahy mezi Pchjongjangem a Moskvou prohlubují, se rozhodl znovu upevnit čínský vliv v Severní Koreji. Součástí tohoto přístupu je i postupné opouštění představy, že Peking bude skutečně tlačit na úplnou denuklearizaci země. To může mít dalekosáhlé důsledky.
Kim Čong-un se totiž dostává do mimořádně výhodné pozice. Z Ruska může získávat vojenskou pomoc, technologie a politickou ochranu, zatímco Čína mu může poskytovat ekonomickou podporu, obchodní vazby a diplomatické zázemí. Severokorejský režim tak může těžit ze soupeření dvou velmocí, které se předhánějí v tom, kdo si udrží větší vliv v Pchjongjangu.
Denuklearizace mizí z čínského slovníku
Pro Kima to znamená větší prostor k manévrování. A také potenciálně větší ochotu riskovat. Peking dlouhodobě tvrdil, že chce na Korejském poloostrově současně zachovat stabilitu a dosáhnout denuklearizace Severní Koreje. Tyto dva cíle však nikdy nebyly rovnocenné. Čína vždy dávala přednost stabilitě a obavám z kolapsu severokorejského režimu před skutečně tvrdým tlakem na jeho jaderný program.
Přesto ještě donedávna existovala alespoň formální snaha o omezení severokorejského jaderného a raketového programu. Ta nyní mizí. Při obnovení kontaktů na nejvyšší úrovni mezi Pekingem a Pchjongjangem se čínská diplomacie stále méně zabývá otázkou denuklearizace. Místo toho se soustředí na politické a ekonomické vztahy. Pro Peking je stále důležitější, aby Kim Čong-un nezískal příliš silnou vazbu na Moskvu.
Čína tak podle všeho začíná přijímat realitu Severní Koreje jako jaderné mocnosti. Neznamená to, že by si Peking přál nekontrolované šíření jaderných zbraní. Znamená to však, že je ochoten tuto skutečnost tolerovat, pokud mu umožní udržet si nad Pchjongjangem dostatečný vliv. Zásadní změnou je vznik toho, co lze označit za „ruskou možnost“ Severní Koreje.
Po ruské invazi na Ukrajinu se Pchjongjang stal pro Moskvu významným dodavatelem dělostřelecké munice, raket a dalších vojenských kapacit. Severní Korea poskytla Rusku také vojenský personál. Kreml na oplátku nabízí technologickou spolupráci, ekonomickou podporu a diplomatickou ochranu. Obě země navíc v roce 2024 uzavřely smlouvu o komplexním strategickém partnerství, která obsahuje závazek vzájemné pomoci. Pro Kimův režim jde o zásadní změnu. Severní Korea už nemusí být odkázána pouze na Čínu. Může balancovat mezi Pekingem a Moskvou a využívat jejich vzájemné rivality. Čína si to uvědomuje.
Si Ťin-pching proto nechce připustit, aby se Kim Čong-un stal příliš závislým na Putinovi. Peking se snaží svůj vliv obnovit prostřednictvím intenzivnější diplomacie, návštěv na nejvyšší úrovni a příslibů další ekonomické spolupráce. Čína má přitom oproti Rusku jednu zásadní výhodu. Moskva může Pchjongjangu dodat zbraně a vojenské technologie, ale Peking představuje pro severokorejský režim dlouhodobě mnohem důležitější ekonomickou záchrannou síť. Si Ťin-pching chce proto Kima držet pod kontrolou. Ne však natolik, aby ho zatlačil do náruče Moskvy. A právě v tom spočívá problém.
Čím silnější Kim, tím větší riziko
Kim Čong-un mezitím pokračuje v rozšiřování severokorejského jaderného arzenálu. Pchjongjang rozvíjí rakety na tuhá paliva, taktické jaderné zbraně, střely s plochou dráhou letu, drony, kybernetické schopnosti i přesné konvenční zbraně. Ruská spolupráce může tento vývoj urychlit. Severní Korea navíc získává zkušenosti z reálného bojiště prostřednictvím své podpory ruské války proti Ukrajině. Výsledkem může být stát, který bude vojensky schopnější a zároveň sebevědomější.
Kim může postupně nabýt přesvědčení, že jeho jaderné zbraně představují dostatečnou pojistku proti rozsáhlé odvetě. To by mohlo zvýšit jeho ochotu provádět omezené vojenské nebo provokativní akce pod prahem otevřené války. Jinými slovy řečeno: jaderné zbraně nemusí Severní Koreu učinit opatrnější. Mohou jí naopak dodat pocit větší bezpečnosti při riskantním jednání.
Nejhorší scénář? Tchaj-wan a Korea současně
Největší nebezpečí se může objevit v případě konfliktu kolem Tchaj-wanu. Pokud by Čína zahájila vojenskou operaci proti ostrovu, Spojené státy by byly nuceny soustředit značnou část svých vojenských kapacit na západní Pacifik. Pro Kim Čong-una by se mohla otevřít příležitost.
Nemusel by se Si Ťin-pchingem předem koordinovat. Stačilo by, kdyby dospěl k závěru, že americká pozornost je upřena jinam a že Jižní Korea by byla v prvních fázích konfliktu zranitelnější.
Severní Korea by mohla zahájit omezené útoky, provokace nebo vojenské operace proti Jižní Koreji. Stejný problém však funguje i opačně. Konflikt na Korejském poloostrově by mohl vytvořit příležitost pro Čínu, která by se rozhodla využít amerického rozptýlení a zahájit operaci proti Tchaj-wanu. Nemuselo by přitom jít o předem připravený společný plán Pekingu a Pchjongjangu. Stačil by oportunismus. Obě mocnosti by mohly využít situace, kterou vytvoří druhá.
A právě proto může být tento scénář nebezpečnější než formálně koordinovaná vojenská operace. Nikdo by nemusel mít konflikt plně pod kontrolou. Moskva navíc nemá mnoho důvodů, proč by měla tento vývoj zastavovat. Rusko těží z dodávek severokorejských zbraní. Vyhovuje mu také situace, kdy jsou Spojené státy nuceny rozdělovat své vojenské a politické zdroje mezi více krizí. Pokud by se navíc prohloubila spolupráce mezi Čínou a Severní Koreou, Washington by čelil ještě složitější bezpečnostní situaci v Asii. Pro Putina proto může být strategicky výhodné, pokud se Spojené státy dostanou pod tlak na více frontách současně.
Rusko nemá důvod brzdit eskalaci
Jižní Korea na rostoucí hrozbu reaguje posilováním protiraketové obrany, schopností dálkových úderů a užší spoluprací se Spojenými státy a Japonskem. Základní problém však zůstává. Bezpečnostní plánování stále do značné míry zachází s případným konfliktem na Korejském poloostrově a válkou o Tchaj-wan jako se dvěma oddělenými scénáři. To může být stále méně realistický předpoklad.
Pokud by vypukl rozsáhlý konflikt v jednom z těchto regionů, mohl by rychle zasáhnout i druhý. Americké síly by se ocitly pod tlakem na více místech současně a spojenci by museli čelit rozhodnutí, jak rozdělit omezené vojenské kapacity.
Washington proto potřebuje připravovat scénáře, které počítají s možností souběžné krize. To znamená užší strategické plánování se Soulem a Tokiem a především přípravu na situaci, kdy se Tchaj-wan a Korejský poloostrov stanou součástí jediné bezpečnostní krize. Čínská strategie se tak mění. Peking už zřejmě není ochoten riskovat ztrátu Severní Koreje ve jménu dlouhodobého cíle její denuklearizace. Si Ťin-pching chce mít Kima pod vlivem. Nechce však, aby byl natolik omezen, že se obrátí výhradně k Moskvě.
Pro Čínu může být užitečné, pokud Severní Korea vytváří tlak na Spojené státy a nutí je věnovat část pozornosti východní Asii. Zároveň však Peking nechce nekontrolovanou válku, která by mohla destabilizovat celý region.
Tato strategie může Číně krátkodobě přinést výhody. Dlouhodobě však vytváří nebezpečnou dynamiku. Silnější Severní Korea, podporovaná Ruskem a tolerovaná Čínou, může být odvážnější. A pokud se jednoho dne rozhodne využít amerického soustředění na Tchaj-wan, může se z regionálního konfliktu během několika hodin stát válka, která zasáhne celou východní Asii. Největším rizikem tak není pouze to, že Peking přestal tlačit na denuklearizaci Severní Koreje. Je jím především skutečnost, že Čína, Rusko a Severní Korea mohou mít v budoucnu každý vlastní důvod k eskalaci – a jejich zájmy se mohou nebezpečně protnout ve stejný okamžik.
Zdroj: National Security Journal
Autor/Licence fotografie: Kim Čong-un a Vladimir Putin, Kremlin.ru, CC BY 4.0